Mimořádné období vzniku a dokončení má poslední dílo, které bylo vydáno až posmrtně. V naší a snad ani v zahraniční literatuře není známo, že by umělecky zralé dílo vznikalo za tak krutých a nepříznivých podmínek. Dvořáček začal psát román v Zwikau (zde byl vězněn po zatčení v roce 1944) v březnu 1945. Některé biografické pasáže měl nepochybně dobře promyšlené již dříve. Psal na kousky papíru, které mu pomáhali opatřit "bratři" spoluvězni. Psal potají a napsané ukrýval před dozorci v jedné z tolerovaných knih - Bibli.
Román má dvě dějové části. První je životopisná, ve které přes určité dějové a skutkové záměry popisuje vlastní životní události od dětství až k dospělosti. Druhá část se odehrává ve vězení, kde podává svědectví o životě lidí v koncentračním táboře. Současně zde v retrospektivě zvažuje svoje dřívější omyly, nezralost, nepochopení, které si člověk uvědomuje až v krajních situacích života. Román je psán bez nenávisti jakoby v očekávání smrti, které je třeba se odevzdat. Ze všech dějových souvislostí vyplývá Dvořáčkův optimismus a víra v život.