6. února 1896 Ivanovice na Hané – 24. února 1999 Radkova Lhota – poslední československý legionář z Velké války
Dožil se 103 let a Československou obcí legionářskou je uznáván za oficiálně posledního legionáře z první světové války.
Filip Kazík se narodil 6. února 1896 v Ivanovicích na Hané do početné chudé rodiny nádeníka Jana Kazíka a jeho manželky Marie, rozené Hudečkové. Po měšťanské škole se vyučil zámečníkem a živil se jako strojník. Vstoupil do tělovýchovné organizace Sokol, kde nabyl nejen tělesnou zdatnost, ale byl také vychován k vlastenectví.
Po vypuknutí první světové války narukoval v roce 1915 do řad brněnského 14. zeměbraneckého pěšího pluku a musel odejít na východní frontu proti carskému Rusku. Dne 4. září 1915 upadl nedaleko města Rovno, ve Volyňské oblasti na ukrajinském území, do ruského zajetí. Za necelé dva roky v zajetí, byl v červnu 1917 přijat mezi československé legionáře. Po výcviku u záložního praporu v Bobrujsku posílil řady 9. roty 1. československého střeleckého pluku "Mistra Jana Husi". S jednotkou prošel boji na Ukrajině, včetně legendární bitvy u Zborova 2. července 1917. Bojoval v Povolží a od roku 1919 se soustředil na strážní službu podél Transsibiřské magistrály. Kazíkův 1. pluk byl pak první bojovou jednotkou Československého vojska na Rusi, které bylo dopřáno odplout do vlasti. Koncem roku 1919 se nalodil v ruském přístavu Vladivostoku a plavbou přes Hong Kong, Singapur, Kolombo a Suezský průplav doplul do severoitalského přístavu Terst. Transport se pak z Itálie přesunul do Československa vlakem. Domů se vrátil 6. února 1920, v den svých 24. narozenin, a ještě téhož roku byl demobilizován.
Filip Kazík žil v Přerově a 18. prosince 1992 obdržel Cenu města Přerova.
Po obnovení Československé obce legionářské, po pádu totality v roce 1989, se Filip Kazík stal jejím členem. V roce 1996 obdržel od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Medaili Za hrdinství. V té době patřil již mezi poslední žijící "legionáře podle zákona". Touto formulí je myšleno, že byl držitelem tzv. legionářského charakteru. Pro přiznání charakteru bylo zapotřebí splnění několika podmínek. Předně bylo potřeba včasně podat příslušnou přihlášku. Z ní mělo vyplývat, že se legionář přihlásil ke službě se zbraní, bez jakýchkoliv svých podmínek a to zcela dobrovolně. Po podání přihlášky bylo také potřeba, aby legionář nastoupil službu v československé zahraniční armádě nejpozději dne 28. října 1918, jak uváděl zákon z 24. července 1919, č. 462 Sb. (tzv. legionářský zákon), který ostatně vymezoval samotný pojem legionáře.
Poslední roky života strávil v domově důchodců v Radkově Lhotě. Poslední rok prvního tisíciletí ještě oslavil své 103. narozeniny, ale 24. února 1999 zemřel. Díky Armádě České republiky a Československé obci legionářské mu byl uspořádán 3. března 1999 v Přerově pohřeb se všemi vojenskými poctami. Jeho odchodem se uzavřela významná kapitola našich novodobých dějin.
Zdroj:
Československá obec legionářská.
Fotografie: Martin Říha
