Za Boží muka jsou považovány štíhlé sloupky - kamenné, zděné, výjimečně i dřevěné. Sloup většinou zakončuje tzv. lucerna, do níž se dávala hořící svíčka, plastika nebo obrázek. Úplně na vrcholu bývá kovový kříž. Kriteriem pro určení zda se jedná o muka nebo kapličku, je počet nik - výklenků: u Božích muk se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi, u kapličky se setkáváme s jednou nikou. Ale i tato dvě hlediska nejsou vždy absolutním kriteriem.

S prvními zmínkami o Božích mukách se v naší zemi setkáváme ve 14. století, i když ta nejstarší dochovaná pocházejí asi ze 13. století. K rozšíření těchto drobných sakrálních staveb došlo z řady důvodů: na památku šťastných i nešťastných událostí, jako projev díku za odvrácené neštěstí, epidemii, za uzdravení, k uctění mrtvých, k usmíření sporu. Významnou roli měly Boží muka jako orientační ukazatel na rozcestí.
Často tyto drobné stavby spatříme v působivé společnosti s mohutnými stromy. Charakteristickou povrchovou úpravu tvoří bílé olíčení, v některých případech s barevnou podezdívkou a stříška z červených pálených tašek.

Vznik Božích muk v našem kraji
se datuje do doby po bitvě tří císařů u Slavkova (1805). V okolí Ivanovic stojí dvě Boží muka. Jedna je na kopci u silnice do Pustiměře, druhá, původem z 2. poloviny 19. století, stojí na levé straně staré silnice do Hoštic před cestou, která odbočuje k železničnímu podjezdu. Přímo v Ivanovicích na Rostislavově ulici je pozdně barokní Boží muka z třetího čtvrtletí 18. století, která má trojúhelníkový půdorys. Všechna tato Boží muka jsou zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek.

Závěrem proč to všechno chránit
Jmenované historické struktury krajiny patří ke kulturní tváři naší země stejně jako velká architektura, hudba, literatura či divadlo a zaslouží si proto stejnou ochranu. Krajiny bez těchto místně typických krajinných prvků působí podobně jako masově stavěná sídliště, která vypadají stejně v mnoha městech republiky a jejich obyvatelé pak jako lidé bez domova.

---